PRODEJ LODI, nové zaměstnání

Přátelé, Marie již změnila majitele a dále brázdí teplé vody Středozemního moře.

Mne tohoto času můžete nalézt ve Skotsku jako RYA Yachtmaster Cruising instruktora.

https://dreambig2130.wordpress.com/o-nas-about/prodej-lodi-sale-of-the-boat/

Advertisements

Ukončení 2016 | Ending of 2016

“…not all that is over is past.” – J.R.R. Tolkien

Po dlouhé odmlce se hlásím, tentokráte již z pevniny. Plavbu kolem Evropy jsem zdárně dokončil na začátku Listopadu na Sardinii. Postupně sem doplním příběhy, které mě na cestách potkaly. Mám spoustu fotek i videí, které budu postupně dávat na facebook, i sem.

Na příští rok mě čeká několik změn, rád bych se jachtingu dále věnoval ve Velké Británii. Jsem vám ale k dispozici jako kapitán, budete-li si chtít udělat dovolenou na moři. Pomohu i se zařízením lodi a určitě společně vymyslíme dobrodružnou dovolenou, na kterou se jen tak nezapomíná =) .

Mnoho z vás říkalo, že přístí rok chce plout znovu, přemýšlím, že si na několik týdnů pronajmu větší plachetnici a vyrazíme vstříc dobrodružství. Pokud máte zájem, napište mi prosím, i s představou kam by jste se chtěli podívat. Mě napadá Švédsko, nebo Řecko.

Marie v současné době kotví v marině Palau, Sardinie a je NA PRODEJ. Jsem si jistý, že bude dále dávat křídla snům a radost srdcím.

Chci moc poděkovat všem, kdo mě v mém dobrodružství podporovali, i všem, kdo se do něho přímo zapojili!

Nakonec malá statistika:
181 days
4276 nautical miles = 7920 km
50 friends
1 small sailboat
countless blessings.

9 Final.jpg

 

Limfjorden – Thyboron – Hvide Sande – Sylt – Helgoland – Fríské ostrovy/Wattové moře

“What is this life, if so full of care, we have no time to sit…and stare”.  – Bench, Scottish coast

“K čemu je tenhle život, když pro tolik starostí, nemáme čas si sednout…a zírat.” – Lavička, Skotské pobřeží

V sobotu 4.6. Jsme v Aalborgu nabrali Jakuba, Ondru a Péťu a po nezbytném doplnění paliva vyrazili na západ hledat kotviště. Limfjord je místy úzký kanál, místy vypadá široce, ale kromě vybargrovaného kanálu jsou všude mělčiny, no a místy s rozlévá v mělká jezera. Díky našemu ponoru jsme navečer našli jedno takové na kotvení. Bylo zvláštní a krásné kotvit projednou mimo zátoku, uprostřed rozsáhlé vodní hladiny.


V neděli ráno jsme z úzkých kanálů vypluli na vnitřní jezero, které se rozkládalo kolem co oko dohlédhlo a konečně si užili toho pravého jachtání. A pořádného opalování. Posádka se učila rychle a než jsme jezero k večeru za umírajícího větru přepluli, mohl kapitán spokojeně odpočívat na přídi a užívat si jízdu. Navečer vítr opět zesílil a po podjezdu mostu jsme vybrali zátoku Harre Vig, do které jsme poctivě hodinu křižovali, abychom zakotvili pod nádherným útesem s výhledem na farmu a nekonečné zelené nížiny. Posádka měla už z domova fenomenálně navařeno. Na pondělní ráno sme měli v plánu dokončení fjordu a připlutí na hranici severního moře.

Den to byl docela dobrodružný. Vítr síly 4 bft nám foukal krásně na bok předobok, při čekání na otevření mostu kolem nás zvědavě pokukovali tuleni a po vjetí do dalšího jezera se vítr náhle stočil k západu, rozfoukal se na 6 a viditelnost rychle klesala. Zrefovali a začali se, nyní již přímo proti větru, probíjet z úzkému vybagrovanému kanálu vedoucímu do rybářského městečka Thyboron. V kanále jsme se utkali s 2 uzlovým protiproudem, což dalo našemu brblákovi docela zabrat. Již z dáli nás vítaly větrné elektrárny, včetně jedné unikátní dvoulisté, která mi z nějakého důvodu připomínala Cylony – každopádně byla zlá a badass. Za elektrárnou na nás vykukoval houf komínů továren a po chvíli i odporný smrad shnilých ryb z továrny na rybí tyčinky. Kýbl se zvedl snad každému a kdybychom jen tušili, že při ranní zmeně větru nám tento mrtvolný puch nadělí i budíček, snad bych pokračoval na otevřené moře. Koutek rybářského přístavu byl vyhrazený jachtám. Samozřejmě kůly. Nenene, my přistáli bokem. Marina měla překvapivé zázemí – pračky zdarma a společenskou místnost s kuchyňkou. Dokonce měli i skomírající WiFi, tak jsem nahodil na web minulý článek. Po návratu jsme loď našli tak nízko, že se na ní pomalu muselo skákat. Aha, konec pohodovým vodám Baltu, tady jsou pány Měsíc a Slunce. Takže hello přílivové vody.


Vzhledem k tomu, že se pro změnu rozbil hajzlík, čekala mě zase má oblíbená práce. Darmo mluvit.

Severní a západní pobřeží dánska je poměrně specifické. Nejsou tu absolutně žádná přirozená útočiště, pobřeží je de facto rovná pláž, kterou jednou za 50-70 mil přeruší rybářský přístav. Většina rekreačního lodí do Baltu pluje Kielským průplavem, případně méně často Limfjordem. Jachtařské zázemí proto nízké a vzdálenosti dlouhé.

7.6. Úterý jsme tedy meli na pořadu dne plavbu co nejdále na jih, ideálně až do dalekého Hvide Sande. Na další den hlásili zesílení  severozápadního větru na 6 a v poryvech gale warning. Veškeré přístavy v severním moři jsou obklopeny písečnými mělčinami a při větrech na pobřeží síly 5 a více se stávají pro stoupající strmé vlny nebezpečnými a Reeds absolutně nedoporučuje zaplutí. Do Hvide Sande jsme zapluli za zvedajícího se větru a vyvázali se v odporném rybářském přístavu k jednomu ze dvou podělaných molíček určených pro jachty. Byli jsme tu jediní návštěvníci. Připadal jsem si, jakobychom dopluli do Černobylu a představa, že tu trávím dva dny mě úplne nenadchla. Navíc záchod, který jsem den předtím opravil se pro změnu ucpal, a mě tedy čekalo pravděpodobné potápění do smradlavých vod rybářského přístavu. No, ale necháme si to na další den. Večer jsme se šli projít a i když bylo všude zavřeno, možná bylo předčasné soudit Hvide Sande podle první pohledu na umouněný přístav. Vlastně to tu bylo docela hezké. Zvláštní, jak často v životě to tak bývá. A to jsem ještě netušil, co mi nadělí další den.

8.6. Ve středu jsem měl narozeniny. Je zvláštní slavit tenhle den daleko od domova, s kamarády, se kterými bych je asi normálně neslavil, na malé kocábce v odlehlém přístavu uprostřed severního moře. Probudil nás slíbený fičák a krásné slunné počasí. A dnes máme volný den! Na snídani jsme šli do kavárny na klasické Dánské pečivo – výborné, ale hodně, hodně sladké! Po snídani jsme si šli s Ondrou a Péťou zaběhat, každý svým tempem. Proti 25 uzlovému větru mezi doškovými domky Hvide Sande; po pichlavých, kvetoucích, opojně vonících příbřežních dunách a bosky po nekonečné pláži bičované bouřícím mořem. Vítr zvedal proudy písku a činil slalom mezi vyplavenými medůzami nezapomenutelným zážitkem. Tohle je Život. Rychlostní rekord jsem toho dne určitě netrhl, ale ten zážitkový snad ano.


Po návratu na loď mě čekala má milá…důvěrně, snad až intimně známá … rozbitá záchodová mísa. Nakonec jsem se nemusel potápět pod loď, ale povedlo se mi z mola pod vodou nahmatat výpusť (Ondra mi držel nohy), ale nepodařilo se mi záchod uvolnit. Takže zase rozebrat. No, co si budeme povídat, pro Marii je to snad nejčastější závada a se záchodem máme již pevné pouto. Takže narozeninové rochnění prakticky hlavou v míse. Yummi. =D

Dostal jsem dárek – v jednom místním obchůdku mají unikátní Islay Malt Whiskey – míchají ji specilně pro ně. Jmenuje se Cragabus a je to těžká fáčovina. Tak to miluju. Bože. A k tomu dva pytle vážených bonbonů! V místním Pivovaru jsme nakoupili asi 5 druhů piva a šli je ochutnat na chytání ryb. Nic jsme nechytili, ale perfektně si to užili. Na večeři jsme šli na pizzu a pomalu se připravili na noční plavbu. Kolem půlnoci mělo přijít okno v počasí, které nám umožní odplout. Čeká nás 20 hodinová plavba na Sylt. Dostal jsem spoustu zpráv a přání – ani nevíte, jak požehnaný se cítím tím, že mám tak skvělé přátele.  Děkuji vám!

Tvůj život je tvořený dvěma daty a pomlčkou. Dostaň z té pomlčky co nejvíc.

Budu na tom pracovat.

V noci jsme se šli podívat na vlnolam – dmutí severního moře bylo impozantní … o trochu varovné. O půlnoci jsme opustili bezpeční přístavu a vypluli vstříc vysokým vlnám, rudému obzoru, nic moc zadním větrům a 80M cestě na Německé hranice. V cestě máme 20M dlouhý podmořský útes Horns Rev. Tušil jsem, že pri současných vlnách bude v průplavu v něm asi docela docela veselo. Celou noc a den nám moc nefoukalo, vlny do zadnice a slabý vítr jakbysmet činily z plavby utrpení. I pro plachty. Horns Rev naplnil mé obavy, když zvedl již tak vysoké vlny a notný kus výše a zkrátil jejich vlnovou délku, takže plavba pripomínala jízdu na sbíječce. No po několika hodinách jsme byli rádi, že byl útes za námi a dokonce se zvedl vítr, takže jsme konečně upalovali k Syltu. Nutno říci, že posádka byla výborná. Zvlášť Brandon, ze kterého je po těch pár týdnech námořník jedna báseň. No a ve vlnách se všichni i připojili do exkluzivního kýblového klubu. Kýbl nám dokonce i uplaval, takže jsme měli MOB cvičení.

Mělčiny u Syltu a sílicí vítr 6Bft zvedaly impozantní vlny, naštěstí nás ony i proud postrkovaly k přístavu List, kde jsme se večer vyvázali. Jeden z místních nás pozval, abychom se v malém plném přístavu vyvázali vedle něj, a jeho kamarád s krásným kečem klasických tvarů nám půjčil kliče od sprch a záchadů. Díky!!! Sprchy zadara a dokonalé – voda tekla a horká. Zdaleka ne samozřejmé z marinách co jsme měli předtím. Vítr zesílil na NW6 a gale warning pro celou oblast východu severního moře.


V pátek ráno jsem pro změnu rozebíral záchod, už to ani nebudu popisovat, ale jsem si jist, že tentokrát to vydrží (píšu po týdnu – yes!). Vítr byl pořád poměrně silný, ale měli jsme v plánu přesunout se na jižní cíp ostrova. Když jsme se připravovali na odplutí, přišel za mnou kolega z plachetnice, co připlula ráno a říkal, že na mělčinách jsou vyloženě nebezpečné vlny, ať si dám pozor. Vzal jsem jeho radu – a díky na ní. Rozhodli jsme se zůstat. Nejlepší rozhodnutí, protože jsem ostrov zatím vůbec s hlavou v míse neviděl. Šel jsem si zaběhat a jakmile jsem vyběhl ze závětří na návětrnou stranu ostrova, byl to takový fičák, že jsem byl opravdu rád, že nejsme na moři. Ostrov byl navíc tak NÁDHERNÝ, že jsem si ho během těch 14 km úplně zamiloval. NAVÍC jsem po více než měsíci narazil na otevřený kostel!!! Po sprše jsem v něm byl úplně sám. Jak já to potřeboval.

Na poslední večer s Ondrou, Peťou a Jakubem jsme s Brandonem nakoupili nějaká vína (mé milované Primitivo neměli), sýry, octové čipsy. K tomu melba toasty a olivový olej. Strašná žranice, dlouho do noci =)

Posádka brzy ráno odjižděla, po doprovození jsem dal sprchu a ještě si šel lehnout. V 11 jsme s Brandonem připravili loď a já si šel zase zaběhat, protože nová posádka – Jakub s Kubou měli dorazit až odpoledne. Tohle místo bylo naprosto Boží.

Když odpoledne přileji oba Jakubové, bylo podle předpovědi jasné, že si po cestě moc neodpočinou. Vítr měl v noci foukat hodně zepředu, ale na Helgoland by nás měl pustit. Další dny se mělo počasí zhoršit, takže jsme vyrazili do ´žasného západu slunce, ostře přoti jihovýchodní pětce. Na Helgoland to bylo 85mil, a za světla vzdálených majáků začalo poprchávat. Lod byla nakloněná až skoro příliš a postupně se začaly zvedat i pěkné vlny. Pro kluky to musel být docela křest ohněm. Kolem půlnoci jsme s Kubou převzali hlídku a konečně měli po dlouhé době čas pořádně popovídat. Za lodí se táhla brázda světélkujícího planktonu. Asi po dvou hodinách jsme potkali osamělé světélko jediné plachetnice, kterou jsme tu noc potkali. Zdálo se v dešti být až prazvláštně nehybné a stabilní, a samozřejmě jsme se na celém tom širém moři naprosto těsně minuli. Kubu jsem nakonec poslal dolů si trochu odpočinout, i když v tom náklonu a ranách z vln to asi moc nešlo, a zůstal na palubě až do svítání sám. Zpíval jsem si a pozoroval světla větrných farem a kardinálních bojí, co je ohraničovaly. Pluli jsme stále ostře proti větru, ale naštěstí jsme se obešli bez réčkování. Nakonec jse, za kormidlem několikrát usnul, tak jsem se nechal vystřídat Brandonem s Jakubem. Po nekolika hodinách jsme se přiblížili nadohled mejestátním ´tesům deštivého Helgolandu. Proti nám ostrovy opoštělo přístav několik plachetniček. V přístavu bylo nacpáno  a lodě raftovali v 6 i více řadách. Naše, suverénně nejmenší, lodička by se mezi ostatními asi docela ztratila, ale naštěstí nás po chvíli kroužení pozvali k prstovému klubovému molu. Sice tam byl za odlivu přístup asi jako po uzké pěšině, ale s díkem jsme přijali 🙂


Helgoland tvoří dva ostrovy, které byly ještě nedávno spojené. Nižší písečný, kam je přístup zakázaný a druhý, který je jeden velký ´utes. Celé je to ptačí rezervace a hlavně bezcelní zona, takže většina ostrova jsou krámky s alkoholem a cigaretami, do kterých každé ráno trajekty vozí hory turistů. Pravda, že single malt whisky tu začínají na 15EUR. Na druhou stranu se všude válí tuleni a asi v životě jsem na vlastní oči neviděl takovou koncentraci nejrůznějších ptáků. Celé kolonie hnízdí v ´tesech, létají všude kolem a do toho vytvářejí neskutečný povyk. Zivot tak trochu jinak, ale hodně hlasitě.

Vsuvka: nevim proc, ale na tabletu mi blbne klavesnice a interpunkce je takova divoka – obcas zadna, sorry.  

Dali jsme královskou snídani, prošli ostrov, já koupil nějaké náhradní díly na zesílení kormidla a večer jsme skončili v námořnické krčmě u šílené krávy. ´Utesy Helgolandu mi učarovali. Předpověˇ na další den se neustále měnila, ale nakonec jsme v pondělí kolem poledne vyrazili směr Wangerooge seegat. Potkali jsme další Albin Vega a za příznivého větru propluli obrovským parkovištěm obchodních lodí směřujících do Hamburgu. K večeru jsme se dostali k seegatu (mořské bráně mezi ostrovy wattového moře), asi 1 hodinu po přílivu. Z almanachu jsem věděl, že jsou tato místa náročná, až nebezpečná, ale síla protiproudu takovou chvilku po slack water nás velmi překvapila. Posledních pár mil jsme se doslova probíjeli proti větru a proudu a když jsme dosáhli bezpečí přístavu, pořádně jsme si oddychli. Místní harbor master nás přívítal a po chvíli jsme už seděli u něho v hospodě a vyměnovali si historky. Po návratu na lod se znicehonic zjevil celník se psem a de facto se pozval k nám na lod. =) Ptal se nás na drogy a snad poprvé jsem použil ono otřepané “ne, díky, vše máme”.   


Brandon další ráno brzy odjížděl do Hamburku, bylo trochu smutné se s ním po téměř 6 týdnech loučit. V ´terý jsme zůstali celý den v přístavu, já opravoval kormidlo a pak šel zaběhat, kluci chodili po ostrově, který mimochodem patří k nejhezčím, co jsme zatím viděli. Opět jsme skočili do hospody doplnit zásoby Flemsburgrů (výborné německé pivo) a nechat si dát nějaké tipy ohledně plavby a navigace v místních vodách. 

Wattové moře má svá specifika, díky kterým do nich většina jachet vůbec nemůže plout. Při odlivu celá oblast vysychá a často je možné přejít suchou nohou z pevniny na ostrovy. Prakticky vše je přírodní rezervací. Všechna ta voda, co každých 6 hodin mizí skrz seegaty vytváří velmi zvláštní charakteristiky proudů a je naprosto nezbytné mít do detailu naplánovanou plavbu s ohledem na příliv, jinak by jste prostě uvízli na mělčině. Kanály jsou tu místo bojí značeny koštaty. Náš nízký ponor nám naštěstí umožnil přístup, ale i tak se jednalo chvílemi o adrenalinovou záležitost. Navíc začaly naše prokleté 3 týdny počasí, kdy každý den pršelo a neustále foukalo proti nám (nezávisle na směru plavby, dle Lucie Schurerové se jedná o vítr jménem Protidržkoun stáčivý).


Celý týden provázely zajímavá setkání i zážitky. Potkali jsme šíleného Anglána, který se plavil na otevřeném člunu Arctic Joy solo do Norska. Byl celý promočený a naším anglickým čajem tedy rozhodně nepohrdl.Vyměnili jsme si historky a dokonce přílivové mapy. Myslel jsem si, že naše plavba je docela punková, ale tenhle týpek to posunul na jinou uroven.

 Kotvili jsme mezi tuleni, pod kterými během přílivu zmizela země a rázem jsme byli v obrovském proudu uprostřed otevřeného moře. Trošku neprozřetelně jsem na hulváta skočil do vody a když jsem viděl, jak se mi lod vzdaluje, měl jsem co dělat, abych ji doplaval. Na místě se v proudu dala naprosto poslušně ovládat kormidlem. Uvařili jsme velikou večeři, otevřeli vínko a hráli poker. Občas jsme vyhlédli z poklopu a divili se podívané kolem. 

 Počasí se postupně zhoršovalo a když jsme v sobotu ráno dopluli do Nizozemského Lauwersoogu, netušili jsme, že je to na týden naposledy, co vidíme moře…

Lysekil – Fjallbacka – Uddevalla – Astol – Laeso – Aalborg

“Někdy si připadám jako…
Hraju si na gameboyi, zatímco stojím uprostřed Grand Canyonu,
Cpu se bonbonama, zatímco sedím na královské hostině,
Plácám se v louži, zatímco mohu plavat v oceánu.

Pověz, co se to se mnou děje?! Probuď se a uzři slávu!” – S.C. Chapman – See the Glory

V pondělí 23.5. Jsme se po návštěvě Lundgrenových přesunuli zpět do Lysekilu, kde jsme strávili noc. Brandon objevil kavárnu s WiFi, kterou jsme pytlačili hluboko do noci, na Skype jsem strávil věčnost s kamarádkou z Camina. Na úterý jsme se proplétali mezi ostrůvky na sever, cílem byla Fjallbacka. Foukal ale vítr přímo proti nám, takže když jsme vypluli ze zákrytu ostrovů, vlny křižování velmi znepříjemňovali. V mapě jsem objevil Sotenaský kanál a přes internet zjistil, že most mi na VHF žádost otevřou. Zamířili jsme proto do klidných vod a na motor si uživali trošku jiné pohledy na Švédsko.

K večeru bylo jasné, že Fjallbacky dnes nedosáhneme. Jako alternativu jsme měli nedaleké kotviště, ve kterém byly i klubové boje. Samozřejmě nám těsně před připlutím začalo lejt jak z konve, takže jsem dorazil úplně promočený. Útěchou nám ale byly Tacos, které pro nás Brandon připravil jako překvapení. V noci se i více rozfičelo, tak jsem byl rád, že držíme na boji na dvou lanech.
Ve středu ráno jsme vypluli dále na sever a k našemu překvapení v úzkých kanálech mezi ostrůvky narazili na plnostěžník Elenor, který jsme si pamatovali z loňska z Fjallbacky. Vidět takový koráb proplétat se minovým polem žulových útesů je docela zážitek. Ale podváděli na motor =)

Protože stále fičelo přímo proti nám, pokračvovali jsme dalším kanálem, který těměř připomínal meandry řeky. Na motor to přímo proti větru moc neplulo, takže jsme si cestu trochu zkracovali přes záhyby řeky. Asi začalo foukat víc a zesílil proudm protože jsme pluli čím dál pomaleji. Najednou koukám, že se již vůbec nehýbeme, to je proud! Přidal jsem plyn – a nic! V tom mi to došlo. Já idiot. Ve vnitřní straně meandrů se usazoval písek a mi pitomci stáli na kýlu na mělčině. No trapas. Na zpátečku jsme se ani nehnuli a já začal horečně vymýšlel co s tím. Nakonec jsem přesunul posádku na příď, dal plný knedlík vpřed směrem ke břehu, čímž jsme uvolnil zadní část kýlu do vody a plnou zpátečku. K mé úlevě se loď dala do pohybu. Další zatáčku jsme už jeli poctivě středem. No, alespoň jsme si oškrábali mušle ze dna kýlu, kde nebyl antifouling (loď na něm v zimě stojí).
Ve Fjallbacka jsme zakotvili po poledni a šel jsem se proběhnout do lesů za ní. Fjallbacka je označována jako drahokam souostroví a narodila se zde Ingrid Bergman. V okolí je nádherná příroda a nad městečkem se vypíná skála, ze které jsou vidět všechny ty ostrůvky kolem. Vytáhl jsem nahoru i tátu. Cítím, jaké mám štěstí, že mohu říct, že s jsme s taťkou zároveň nejlepší přátelé. V odpoledním  větru se pod námi proháněl gafový kutr a proti sluníčku vypadal mi snad připomněl jitřního poutníka z Letopisů Narnie. V jedné výloze měli nápis: “Dream. Believe. Do. Repeat.” Chci se učit takhle žít. Mám své sny..a strach jim tak často bránil a brání v rozletu.

Po epochálním západu slunce nad Elenor byla rudá obloha snad do jedné do rána. Neskutečné.
Čtvrtek přinesl dokonalé počasí, a severní vítr nám tentorkát hrál do karet. Proréčkovali jsme mezi ostrůvky (a při sundávání kliky z vinšny po asi tak 20 réčku jsem ji utopil. =( ) a zamířili na odlehlejší souostroví Storo, které je přírodní rezervací.  Žije tam spousta bílých ptáků s úzkými, dlouhými, lomenými křídly. Vypadají jako stíhačky a když letí pomalu, je vidět, že se nadřou. Jakmile ale naberou rychlost, letí s neskutečnou elegancí. Bohužel se tam nedalo přistát, tak jsme pokračovali na jih. Foukal parádní zaďák, připadal jsem si jako ve videu z přeplavby Atlantiku. Po bezmála 50 mílích parádního jachtání jsme se na noc schovali k velkému ostrovu Storon, kde jsme ukázkově zakotvili přídí ke skále. Skočil jsem na hulváta do vody, šel se projít po ostrově a věčer nám dokonce nadělili až atomový západ slunce.

V pátek jsem trochu změnili plány a dozhodli se plout nejdelším fjordem západního Švédska do Uddevally, místního centra. Fjord nám poskytl naprosto jiné scenérie, solidní vítr do čumáku a hlavně úplně klidnou hladinu, takže křižování bylo radostným sportovním zážitkem a né bojem, který Vega obvykle svádí s vlnami. Odměnou byla dokonalá pravoúhlá zmije mezi zalesněnými útesy. Motor jsme mohli nechat ladem i při proplouvání úzkým kanálem pod mostem. Zakotvili jsme v průlivu mezi ostrůvky a v sobotu dopoledne vpluli do Uddevally, kde jsme odpoledne nabrali další posádku – Lucii, Martina a Petra. Taťka odjížděl  Student Agency až v neděli ráno, takže malá Vega měla tu čest hostit 6 lidí! Chtěl jsem spát na palubě, ale déšť mě nakoec vyhnal na záchody. Byli jsme v přístavu jediní, takže jsem měl klidné spaní.

V neděli jsme vyrazili s novou posádkou druhým fjordem na jihozápad. Měl jsem strach, jak se v 5 lidech vejdeme, ale nakonec do bylo překvapivě v pohodě. Vítr si v kanále dělal co chtěl, většinou foukal do zad, ale občas prostě chcípl, nebo se obrátil proti. Fjordu jsme se vymotali poblíž starého známeho Mollonu, potkali jsem další Vegu a mega se rozfoukalo. Na noc hlásili pro naši oblast gale warning. V laguně Mollonu jsme původne chtěli zakotvit přídí ke skále, ale vítr foukal tak blbě, že jsme vzali zavděk poslední z 3 bojí. Členy klubu jsme nebyli ani jedna loď, ale v noci přišel takový fičák, že jse výčitky neměli. Foukat nepřestalo ani ráno a od pobřeží foukalo Bft 7. Rozhodli jsme se plout na bočák do 10M vzdáleného Karingonu. Plně zrefovanou hlavní plachtu jsme vztyčili ještě na bóji. Vlny měly na rozběh jen kilometr od pobřeží, ale i tak to byla jízda jak na horské dráze. Rychlost 7 uzlů na plně zrefované plachty dokresluje sílu větru a občasná sprška v kokpitu pod sluníčkem nám vykouzlila mokrý úsměv na tváři. Marina v Karingonu byla až na jednu loď prázdná, takže jsme mohli přistát bokem. Ostrov nádhedný, počasí také. Strávili jsme tam celý den, byl jsem si zaběhat, k večeři jsme uvařili Švédské kuličky s brusinkami, mňamka.

V úterý stále koukala severovýchodní pětka, takže jsme s občasným refem vyrazili na jih. Jachtání ukázkové a posádka skvělá, chválím! Konečně jsme se podívali na Astol, kolem kterého jsem loni i letos jen proplouval, poté do Marstrandu, kde se přihnala bouřka a s Dánským kolegou jsme zahraňovali závodní loď vyvázanou na středozemském muringu tak nešťastně, že ji boční vítr strhnul na molo. Po bouřce jse vyrazili opět na nedaleký Klaveron, kde jsme se vyvázali ke skále. Ne že by se nám kýčovité západy slunce zajídaly, ale čeho je moc, toho je příliš. Za kouření dýmky, dopíjení lodních zásob whisky a nenucené konverzace jsme sledoali rudou oblohu na jedné straně, Jupiter, Mars a Saturn na straně druhé. Nad kotevním světélkem Vegy zářila Vega v souhvězdí Lyry a najednou byly dvě ráno. Za hodinu a půl vychází slunce, je čas jít spát. =)

Ve středu jsme se probudili do posledního dne ve Švédsku. Za krásného počasí jsme se proplétali na jih k vnějším ostrůvkům Goteborgu. Po dlouhé době jsem nahodil trojitou návnadu na tresky od Red Wolfa. K našemu překvapení jsme po chvilce tahali z vody dvě nádherné tresky! Postarali jsme se o ně a při zastávce na ostrově Roro, kde jsme se vyvázali k supermarketovému molu, nakoupili nějaké ingredience na večerní žranici. Měli tam beachové hřiště, takže jsme si dali pár setů (balon máme ve výbavě 😉 a pak koupačku v moři.

Navečer jsme zakotvili v hluboké zátoce ostrova Krakkeron. Brandon připravoval makrely, já s klukama připevnil náš homemade radarový odražeč a pak jsem vytáhl hamaku a při západu slunce si vychutnával pivečeko. Večeře byla geniální a jakmile sluníčko zalezlo na obzor, na plachty jsme odkotvili a vyrazili na noční plavbu na dánský ostrov Laeso. Rudá obloha opět kreslila neskutečné obrazce a s plachtami na motýla to vypadalo až pohádkově. Během noci jsme křižovali rušné lodní cesty, takže světýlek bylo nesčetně. Celou dobu nám ale dělal společnost obrovský maják před Goteborgem. V noci vítr všemožně skomíral, takže plavba se protáhla. Když jsem si šek konečně lehnout, Martin s Petrem už tvořili tak fungující posádku, že mě vzbudili až těsně před mělčinami přístavu Vestero. Příště je snad nechám i přistát =))
Do přístavu jsme dorazili před devátou ráno, takže jsme měli celý den na průzkum ostrova. Potkali jsme Oliho, mladého německého námořníka, který na Albin Ballad plul sólo do Osla. Odpoledne jsem si šel zaběhat na jih ostrova, nádherné lesy, a ta vůně! Najedou pastviny, krávy a písečné pláže. Sen.
Snažil jsem se nahodit nějaké videa na youtube, ale nemám to na tabletu v čem editovat. Tak omluvte stav videí. Doma z toho udělám nějaký sestřih, zatím to tam budu házet, když budu na Wifině. https://www.youtube.com/channel/UC14w3DLsPHp5c63x-t7Ri3g

V pátek nás opět probudila výheň, vypluli jsme, pak jsme se k notnému pobavení namolestojících  vrátili do přístavu vrátit přístavní kartu a vyrazili na jihozápad do Limfjorden. Pri noční plavbě jsme ztratili naše výborné návnady na makrely, tak jsem nahodil mojí oblíbenou chobotničku se třpytkou. Za chviličku zabrala roztomile ošklivá, asi 30 cm rybička. Svině. Když jí Petr vyndaval háček, vztyčila ploutvičku plnou černých břitů schovanou za hlavou a bodla ho do prstu. Po odstranění háčku jsme ji hodili znovu do vody. Petrovi z malé ranky nepřestávala téct krev. Nakonec přestala, dostal náplast a doufali jsme, že je radostem konec. Po pár desítkách minut ale Petra začala brnět celá ruka a ukrutně bolet. Po chvíli googlení jsme zjistili, že se jedná o Starry Weever, přezdívaný zmijí ryba, jeden z větších druhů. Má silný jed, který neskutečně bolí a komplikace mohou trvat až nekolik týdnů. Pomáhá prý lázeň v teplé vodě a vyhledat lékaře. No super. Abychom nenechali nic náhodě, zavolal jsem na místní centrálu Lyngby Radio. Po odpovědi následovala palba otázek: “Volací znak? Nevidíme vás na AIS!” “Jsem 27ft plachetnice, nemáme AIS!” “Pozice?” … ale byli velice milí a během několika minut mě na duplex kanálu spojili s doktorem, který říkal, že máme ránu ponořit na dvě hodiny do 60° teplé vody, jed se v teple rozkládá. To už jsme ale udělali dle rady wikipedie. Poděkovali jsme a pluli dál. Po chvilce se na obzoru vynořila vojenská loď a rychle se blížila. Pobřežní stráž. Zastavili těsne u nás, vylezla blonďatá vojanda (!!!!!!!!!!!!!  Ty vole !!!!!) A ptala se, jestli potřebujeme pomoc =) Tady to funguje! Řekli jsme, že doktor naordinoval horkou vodu. Ptala se nás, jestli ji máme na čem ohřát, že nám kdyžtak dají. Po rozloučení zařadili plný knedlík a odjeli tak rychle jako přijeli. Petr poctivě léčit, mlčky snášel bolest a prý to pomáhalo. Vítr chcípal, až jsme museli zapnout motor a nekolik posledních hodin motorovat. Posádka se vozila na fendrech, západ slunce byl opět nechutný, na druhé straně fialové moře splývalo s oblohou a kolem nás se váleli na písečních mělčinách tuleni. Zakotvili jsme 50 m od polovynořeného vraku plachetnice a uživali poslední, horkou noc v ústí Limfjorden.

V sobotu ráno jsme na motor za neskutečného pařáku a bezvětří dopluli do Aalborgu, kde jsme se s posádku museli rozloučit. Střídají je kolega Jakub a Ondra, ke kterému se na poslední chvilku připojila jeho přítelkyně, novopečená paní magistra Péťa. Takže jsme zase v pěti. A pak že to nejde! =)
Lucii, Martinovi i Petrovi obrovsky děkuji za spolutvoření nezapomenutelného týdne! Zvláštní podekování patří Lucii, která se vždy mlčky ujímala (vynikajícího) vaření a pak se nechtěla nechat vyhnat ani od umývání nádobí!

Plujeme vstříc týdnu novému, Limfjorden a Severnímu moři….

Wolin – Rugen – Ystad – Copenhagen – Ven – Viken – Marstrand – Lysekil.

“Tell me, what is it you plan to do with your one wild and precious life?” – Mary Oliver
“Pověz mi, co plánuješ provést se svým jedinečným, divokým a vzácným životem?” – Mary Oliver

ENGLISH – Sorry guys, not just yet…soon!

Ve čtvrtek 5.5. Večer jsme vyrazili plně naložeonou Fiestou z Prahy. Byl to zvláštní pocit. Vstříc dobrodružství, ale zároveň vědomí, že kus srdce zůstává doma. Bittersweet.
Moc děkuji všem, kdo se se mnou přišli rozloučit!
Do Wolinu jsme dorazili (Já, táta, Brandon a Ben, který nás jen vezl a měl se vrátit domů) za nadherné hvězdné půlnoci a ráno se pustili do příprav. No a hned jsme objevili mega problém. Z těsnící krabičky hřídele lodního šroubu nám unikal mazací olej. Tahle krabička je navíc to jediné, co stojí cestě vodě snažící se protlačit hřídelovou šachtou. Jsou v ní dvě gufera a jedno jsme evidentně strhli, když jsme po opravě převodovky znovu nasazovali hřídel. Správný postup by byl vytáhhnout loď z vody, rozebrat převodovku a nasadit nové gufero. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl potopit do olejnaté vody, zvenku koudelí s vazelinou hřídel utěsnit a zkusit krabičku opravit.

Do toho přišel Kuba, kamarád z Wolinu, co pracuje na nádherných dřevěných plachetnicích, v montérkách se jmenovkou  “Master”  a představil se nám jako Master Disaster. Nebyl daleko od pravdy. Říkal ” To jste nevěděli, že se Wolinu přezdívá přístav ztracených lodí?! Kdo sem připluje, už neodpluje.” A hned nám vyjmenoval několik příkladů. Každopádně, zlatý český ručičky si poradily a těsnící krabičku jsme opravili a předělali z mazání olejem na trošku čuňácký mazání napakovanou vazelínou. No a světe, div se – těsní to a maže to! Sice již není bezúdržbová, ale funguje. Byl pátek poledne a počasí nádherné. Rozhodli jsme se méně podstatné věci dokončit později a vyrazit do Swinoustí. Ben se na místě rozhodl, že domů nejede a pluje s námi. Naštěstí i pro nás, protože jsme ho ještě zapřáhli do otrocké práce na dalších opravách, které se během následujích dní objevily.

Ze Swinoustí jsme si to namířili na Rujánu, kde jsme měli sraz s Tomášem a jeho Drahou, Red Wolfem a Second Love. Počasí sliboval týden tlakové výše a nádherné počasí. Abychom si to trošku zkrátili, u Rudenu jsme využili našeho nízkého ponoru a střihli to přes písečné mělčiny. No a také jsme zjistili, že je studánka plná vody! Teče nám do lodi. No super. Vypumpovali jsme ji a vpluli do smluveného přístavu Thiessow, který byl plný, tak jsme se vyraftovali k Tomášově Drahé. Jak jsme nesthali přípravy, tak byla loď ještě plná krámů, tak jsme byli rádi, že nás kluci a holky čekali u grilu a nemuseli jsme vařit. Tímto velmi děkujeme – ani nevíte, jak nám to zvedlo náladu! Seznámili jsme se s novými kamarády, mezi nimi i s bráchama z Prahy, kteří na zahradě renovují Vegu! Už se těším, až ji v zimě uvidím!
Další ráno Ben odplul se zbytkem lodí a já tátu s Brandonem vyhnal z lodi, abych dodělal nutné práce, a uklidil. Zkontroloval jsem všechna místa, kudy do lodi může téct a nic neobjevil. Jako jediné logické místo mě napadal výfuk nezávislého topení, který se ve vlnách dostává pod vodu a který nám dělal vrásky již loni. Dodělal jsem solární panel a nějaké detaily v elektrice a najednou byl večer. Ale už se na Marii dalo žít =). Šel jsem se projít po Rujáně, už jsem tu chvilku pro sebe vnitřně potřeboval. Narazil jsem na symboly, které se až nápadně podobaly svatojakubské mušli a udělal si malé camino po pobřeží. Ve Wolinu dokonce vedla oficiální cesta.

Večer se za námi vyvázala 50 metrová Hanse, vypadali jsme vedle ní vtipně. Zvlášť, když nás bylo o jednoho na palubě více =)).
V pondělí jsme pluli na sever, ale proti slabému větru a vlnám se křižovalo blbě, takže jsme skončili v Sassnitz a doplnili zásoby.
V úterý se vítr stočil k JV, vypadalo to, že bychom se mohli dostat i na Bornholm, každopádně dostat se co nejvíce na východ nám hrálo do karet i pro případnou změnu větru a cestu k Ystadu. Večer se vítr opravdu stočil na SV a za fenomenálního západu slunce jsme pokračovali do Ale Stenar. Při správně nastavených plachtách drží Vega se svým douhým kýlem sama kurz na předoboční vítr, takže jsme opět zapřáhli gumycukového autopilota a hodiny nemusili na kormidlo ani sáhnout. Po přístání po půlnoci jsme se se Švédskem přivítali panáčkěm whisky a po obligátní ranní prohlídce místního stonehendge (mimochodem zdarma, na útesu, bez lidí,  jen s ovcemi a hlavně naprosto bez plotů!), jsme odpoledne dorazili do Ystadu, kde jsme se večer měli setkat s Marií, kterou znám z Camina a která právě dopisovala důležitou část doktorské práce. Marina drahá, ale se saunou! A – to jsme ještě nevěděli, jaká je to vzácnost – sprchou. Večer jsme opravdu přivítali Marii na palubě Marie, bylo to mimořádně milé setkání.
Čtvrtek jsme strávili plavbou na motýla na západ k Falsterbo kanálu. Ryby mimochodem asi nemají rády naše návnady =( Zakotvili jsme uvnitř vlnolamu, když při západu slunce kolem propluly dvě vojenské lodě. Dle etikety jsem stáhnul vlajku, ale nečekal odpověď. K mému překvapení hned vylezl námořník, vyšplhal na nástavbu a spustil Švédskou vlajku.

V pátek jsme vstávali po páté ráno, abychom stihli první otevření mostu v 0600 a poté prakticky za bezvětří motorovali  mezi farmami větrných elektráren do Kodaně. Po loňské zkušenosti jsme vynechali okolní mariny a zamířili si to přímo do centra, mezi barevné domky a rušné nábřeží Nyhavn. Kotvení jako uprostřed staromáku. Perfektní počasí, houfy lidí. Tolik Kodaně a tak málo času. Obul jsem boty a vydal se na naprosto náhodný běh Kodaní. Když se mi nějaká ulička zalíbila, odbočil jsem, občas udělal fotku. Bylo to perfektní, budu praktikovat častěji. Kodaň má úžasnou atmosféru. Volnou, životaplnou, lidi si jí vyloženě užívají. Po běhu jsem dal na lodi v kokpitu sprchu (máme kempovou), k notnémi pobavení kolemjdoucích, a šel na nábřeží psát dopis. Večer jsme se s lahváčem v ruce připojili k davům lidí sedících na molu. Bydlet  ve vlastním v centru Kodaně není špatné. Navíc tipuji, že i kdybychom tu byli měsíc, bude to levnější, než platit nájem v garsonce.

V sobotu jsme nespěchali a vyplouvali až kolem poledne. Konečně nás dohnala tlaková níže a hned se s námi přivítala pořádným chcancem. Míříme na sever, ale se severním větrem a prouden, který v Oresundu vyvolává to není žádná sláva. Na noc zaplouváme do malého přístavu na ostrůvku Ven mezi Švédskem a Dánskem. Překvapuje nás malý kutr s gaffovým oplachtěním, který přistává na plachty. Později se od posádky dozvídáme, že jejich klub brázdí Kattegat bez motoru. V malém přístavu na nás zbylo poslední místo. Po večeři jsme se šli s Brandonem projít a zjistili jsme, že na ostrově mel první astronomickou observatř v Evropě Tycho de Brahe. Muzeum mělo zavřeno, ale přelezli jsme plot. Ostrov byl krásný, kvetly pole, všude zajíci a při cestě kolem pobřeží jsme dokonce potkali stádo lam! Na dohled je Hamletův zámek v Helsingoru, který jsme další dva dny viděli častěji něž bychom sio přáli…
V neděli jsme pokračovali na sever, Helsingorskou úžinou. Lodní dálnice, doprava jak prase, proti nám seerní čtyrka, vlny a dvouapůl uzový proud. Při křižování jsme měli postup nulový, s motorem to bylo utrpení. Hrůza a děs. Původně jsme chtěli doplout 40 mil, po úmorném dni a stěží 20 jsme to vzdali a zamířili na blind do nejbližší vesnice Viken.

Protože sezona ve Švédsku stále nezačala, v marině nebyl harbormaster a automat rozbitý. Místní nám říkali, že to máme zadarmo. Nevýhodou bylo, že jsme neměli přístup do sprch. Již při zaplouvání nám pomohl najít místo Švéd, který pracoval na svém racer-cuiseru. Dokonce nám domluvil místní saunu, kterou jsme ale bohužel nestihli. Na další den byla předpověď stejná, tak jsme se rozhodli zústat až do úterý a udělat servis motoru.
Jako většina Švédských městeček je Viken klidný a upravený. Mají tu jeden z nejstarších Dánských mlýnů na Švédském pobřeží, jediný široko daleko, který ještě funguje. Seznámili jsme se blíže s Andersem, mořským vlkem, který v úterý vyplouvá na čtvrt roku na moře, mimo jiné závodit. Měli jsme štěstí, neboť nám velmi pomohl půjčením nářadí – při napínání řemenu startgenerátoru jsme totiž zjisitili, že vypínací šroub je běžným klíčem nepřístupný, museli jsme proto flexou vyrobit “přípravek” =)
Dali jsme Andersovi jedno z lepších vín, které máme přichystané přesně pro tyto příležitosti. Ráno jsme ho ještě pozvali na kávu a on nám dokonce dal tištěný seznam kotvišť po cestě a tipy na jeho oblíbené s tím, ať knihu pak darujeme někomu dalšímu. Dokonce nám nechal 25m lano, které prý již nepotřeboval. Anders må svůj vlastní blog: http://piano-swe27.blogspot.se

V úterý jsme puli do Torekova. Krásné počasí, ale slabé zadní větry a dmutí z boku nám nedovolovalo na zadní kurzy držet plachty plné. Museli jsme proto po větru křižovat. Torekov známe také z loňska, krásné přístavní městečko je prý sídlem místních snobů. Přístavní poplatky jsou ale jedny z nejlevnějších a obsahují zdarma sprchy (po týdnu opravdu bodly!), navíc i prádelnu se sušičkou! Večer jsem se šel sám projít po vylidněném městě a zkejsnul jsem na kostelní zídce. Další ráno jsme za parádního větru vyrazili na sever. Pluli jsme kolem 6 uzlů na bočák a doufal jsem, že se dostaneme k ostrovu Mönster na samém jižním okraji našeho cíle: souostroví Bohuslan. Odpoledne ale vítr naprosto chcípnul a potupně jsme domotorovali do přístavu Glommen, veničky, kterou nám doporučil Anders. Byl jsem se proběhnout, mají tu vlastní malou přírodní rezervaci a všude spoustu bažantů a zajíců.
Ve čtvrtek se scénář opakoval, obstojný bočák vystřídalo bezvětří. Zkoušeli jsme chytat ryby, tak jako i minulé dny, ale neúspěšně. Musím zjistit jak na to.
Nastartovali jsme dieslového chrchláka a celé odpoledne na nízké otáčky motorovali na Mönster, kde jsme si ulovili SXK bóji. Na člunu (pěkně jsme se pádlama zacákali, no, v létě to bude méně nepříjemný zážitek) jsme s Brandonem dopluli na krásnou pláž s ohništěm a šli prozkoumat místní pobřeží. Objevil jsem ve vodě něco, co vypadalo jako obrovská stonožka.

V pátek sice poprchávalo, ale foukala parádní jižní čtyřka pětka. Moře sice bylo rozhoupané, ale schovali jsme se v kanálech mezi ostrovy před Goteborgem a vlastně jsme skoro celých 40 mil pluli na plného motýla, 6, chvílemi 7, uzlů. Byla mlha, takže přeplutí Goteborské plavební dráhy jsem oznámil radiem, znervozňovalo mě, jak se z mlhy vylupovaly obrovské náklaďáky. Jaké bylo naše překvapení, když se z mlhy po chvíli vylouply dvě závodní plachetnice. Loni jsme tu potkali lodě z Volvo Ocean race, v Goteborgu byl tuším konec jedné etapy. Nedohnaly nás =P OK. Pluly jinam. Ale my jsme si náš závod vyhráli. Potkali jsme totiž tuleně! Normálně na nás z vody vyplazoval jazyk. Než jsem ale doběhl pro foťák, byl moc daleko. Aby těch Goteborských setkání nebylo málo, v mlze před námi akorát zvedal kotvu veliký keč. Tu loď jsem bezpečně poznal – byl to starý známý Sailing for Jesus, o který jsme loni 2 týdny zakopávali snad na každém kroku! Nyní jsme se ho na motýla drželi 15mil, akorát v té vzdálenosti, že jsme se jeden druhému ztrácely v mlze. Večer začalo přifukovat a když jsme za deště vplouvali do nepříliš chráněné zátoky ostrova Klaveron, vlny nás docela potrápily. Kotvili jsme letos poprvé na Švédský způsob a co si budeme povídat, povedlo se až na potřetí. První pokus jsme prakticky za nulové rychlosti asi metr od skály nasedli kýlem na písek, po zvolení jiného místa příďový tým ( rozuměj Brandon) chudák uklouzl na mokré skále a naštěstí se stihl zachytit příďového koše, na kterém chudák vysel jak lenochod. Když jsem mu pomáhal nahoru, nemohli jsme se oba smíchy udržet. Ještě, že nespadl do vody. I když z deště jsme už byli stejně durch. Napotřetí se povedlo. Samozřejmě hned po zakotvení přestalo pršet. Potřeboval jsem chvíli toho introvertního alone time a šel jsem se projít po ostrově. Měli jsme ho sami pro sebe, krásně voněl a sem tam kvetlo polní kvítí. Z nejvyššího místa byl vidět majestátní Marstrandský hrad, skoro jsem tam na zapadajícím sluníčku na skále usnul.

V sobotu ráno jsme se přesunuli jen kolem komína do Mekky Švédského jachtingu – Marstrandu. Potkali jsme – jak jinak – Sailing for Jesus. Po prohlíce města jsme vyjachtali na severozápad. Bylo perfektní sobotní odpoledne na rybníce mezi Marstrandem a Astolem se proháněly houfy plachetnic na spinnaker. Astol je sám o sobě zajímavý ostrůvek – do posleního místečka zastevěný domky. Přímo přostředkem, jako podkovou, vede zátoka, kde je přístav. Obepluli jsme ho na plachty, fouklo nám a hned bylo na předobočák  7 uzlíků. Mířili jsme v kanálech mezi ostrůvky do laguny ostrova Möllon, ulovit si bóji. V noci mělo hodně foukat, tak jsme byli vděční za bezpečí. Samozřejmě nám na lov začalo vydatně pršet. >=)

Ráno jsme si přispali. Je totiž neděle a máme dost času =) Kolem poledne přestaly bubnovat kapky deště a na plachty jsme vypluli ven a zamířili na zaďák do uzoučkých kanálů mezi skalnatými ostrovy. Panuje tu i mimo sezonu čilý provoz a je zajímavý pocit plout na plachty 5 uzlů a míjet se v 25m širokém kanálu s jinou lodí. Z obou stran trčí žulové útesy. Občas vykoukne venička jak z pohádky. A vyložené ráhno míjí domečky o pár metrů. Odpoledne jsme dopluli do Lysekilu, brány nejhlubšího fjordu západního Švédska. Vyvázali jsme se v rybářském přístavu a vydali se na nákup. V supermarketu tu mají free Wifi! Takže zítra se sem ještě stavíme. Na noc se totiž vracíme do místa, kde celý ten sen před tři čtvrtě rokem začal – Oxevik!!! Rozfoukal se zatím nejteplejší větřík, takže jsme se vyhnuli brblání na motor. Postupně vánek upadal, když tu najednou se – těsně před vjezdem do zálivu Oxeviku – před námi objevila ploutev! A pak další. A další! Delfíni! Vítr se utišil docela a my si tuhle chvíli asi čtvrt hodiny vychutnávali – horký večer, delfiní, moře jako zrcadlo, za námi v zapadajícím slunci věž Lysekilské katedrály, před námi ústí přenádherného Oxeviku a kolem nás..kolem nás delfíni. A nad námi. Nad námi, přátelé, Nėkdo daleko větší a nádhednější.
Dopisuji řádky na kotvě v nádhedné zátoce jen pár set metrů od místa s delfíny, Brandon vaří Teriyaki chicken a mě napadá jen – DĚKUJI!

Pondelni update: Dopoledne k nam na kotvu dorazil na motoracku Göran a pozval nas na navstevu, setkali jsme se opet s jeho zenou Lisou a dcerou s detmi. Mimoradne mile setkani, dekujeme!:)

Vyplouváme – informace | We set sail!

“JUST DO IT!” – Nike

Přátelé, jen rychlé informace: Dnes vyrážíme do Polska a 6.5. vyplouváme směr Rugen.

Pro posádky i ostatní: Měl bych být alespoň 2x do týdne na e-mailu. Případně pošlete SMS.

Fotky, příběhy: Fotky a videa budu průběžně umisťovat na FB profilu dreamBIG a svém profilu.

Snad se čas od času dostanu k sepsání krátkého příběhu, ten umístím na blog a pak nasdílím na FB.

Chci vám všem obrovsky poděkovat za podporu a povzbuzení, vážím si jí!

dreamBIG,

Patrik

 

Kodaň – Bornholm – Wolin, etapa III | Copenhagen – Bornholm – Wolin, leg III

English

„Když to vidíš bledě, dej si Švédské sledě.“ – Keška

„Prásk, prásk, prásk!“ Tři rány jak hrom se rozléhají kajutou. „I see no ticket!“ Je 6 hodin ráno a spali jsme možná kolem 2 hodin. Rozespalý vystřeluji ven. Na nábřeží stojí policajt s obuškem a chystá se na další ránu na střechu nebohé Marie. „Omlouvám se, přijeli jsme v noci, za správcem přístavu jsem chtěl zajít hned ráno.“ „Parkovací automat, máte 5 minut.“

Je neděle 30.8 a rozespale hledám automat. Parkování je pálka – 450 DKK, ale na druhou stranu kotvíme v historickém centru Kodaně, přímo mezi malebnými barevnými domy. Tak si to tu aspoň užijeme. Jdeme na snídani, kafíčko za 27 dánskejch, no je tu draho. Na druhou stranu v supermarketu mají levněji, než ve Švédsku, takže nakupujeme plný košík a tlačíme ho až k lodi.

Zapomněl jsem zmínit, že Keška již v Goteborgu nakoupila klasické Švédské sledě, ve 3 provedeních. První, v hořčičné omáčce, byly docela poživatelné. Druhé, v kopru bych znovu nemusel, ale OK. Třetí druh, v červeném hřebíčkovo-skořicovém nálevu snad mohl nést nálepku Hell’s special reserve. Intenzivní nevábnou vůni střídá odporná pachuť, která se na patře drží hodiny. Inu, tuto lahůdku jsme uložili do ledničky, abychom jí podarovali nově příchozí členy posádk =). Nutno říct, měly úspěch.

Po prohlídce Kodaně jsme se vydali k malé mořské víle, která byla na břehu v obležení turistů, ale my jsme měli nerušený výhled – další z výhod lodi. Pokračovali jsme přes farmu větrných elektráren na východ do Malmö, napříč mělčinou, která je stěží kdy hlubší, než 2m. Bylo naprosté bezvětří a moře jako zrcadlo. V Laguna marině v Malmö poprvé potkáváme kůly. Došel nám plyn na vaření, ale milý správce mariny nás odvezl na benzinku pro výměnu lahve. V přepočtu asi 1000 Kč za 2 kg plynu? Šílenost! Ráno jsem se vydal pěšky na druhý konec Malmö pro auto.

Odpoledne jsme se rozloučili s taťkou, který si nechával auto, a pokračovali jsme pod Oresundským mostem k úzkému vybagrovanému kanálu vedoucím do Falsterbo. Foukalo E3 a Tugo s Honzou se ostře proti větru rychle učili plachtit. V cestě průjezdu Falsterbokanal stojí zvedací most, který jsme těsně nestihli. Museli jsme tu tedy přečkat noc. Seznámili jsme se se sólo mořeplavcem z Polska, který se svým motorovým člunem předělaným na plachetnici vždy celé léto brázdí Balt. Jeho loď se jmenuje Troska, raději jsme mu neříkali, co to v češtině znamená. Měl ji ale krásnou a uvnitř nečekaně prostornou.

Ve středu 1.9. jsme vstali brzy ráno, abychom stihli první otevření mostu v 0600. Konečně jsme dopluli na Balt. Zakotvili jsme za vlnolamem na snídani a pak se vydali na východ kolem Ystadu k malému přístavu Ales Stenar. Na útesu nad přístavem mají Švédové svůj vlastní Stonehenge. Potkal jsem u i taťku s autem. Náš plán byl dostat se ze Švédska na Bornholm a pak do Wolinu v Polsku, kde jsme měli být o víkendu. Měli jsme naplánovanou noční plavbu z Ales Stenar na Bornholm. Poměrně náhle se však změnila předpověď počasí a k večeru již foukal W6-7 a strong wind warning. Na další dny předpovídali další zesílení.

FB_20160210_12_54_19_Saved_Picture

Rozhodl jsem se vyplout. Uvařili jsme vydatnou večeři a v 2130 vyrazili do hvězdné noci. Překvapilo mě, jak rychle se moře během pár hodin změnilo. Na nějakých 100M od Dánska dokázal vítr vykouzlit pořádné vlny. Naší malé lodi šly na zadobok a když se člověk občas otočil, viděl, jak se nad ním tyčí stěna vody. Najednou ale loď podeběhla jakoby nic a už se valila další. Foukal W7, přímý zaďák a se zrefovanými plachtami jsme uháněli směrem k systému oddělené plavby (dálnice). Zrefovaná gena se plácala ve stínu hlavní plachty, takže jsme ji stáhli. Kormidlovali jsme na čistý zaďák těsně před halzou, ale s lodí to tak házelo, že jsem se neodvážil nikoho poslat z kokpitu uvázat preventer. Příště ho připravím předem. Co si budeme povídat, plavba byla dosti nepříjemná.

Když jsme se před třetí hodinou ráno blížili k malému přístavu v Hasle, vítr ještě zesílil. Vysoké vlny se hřměním bouraly do vlnolamu a vítr svištěl v takeláži. Nastartovali jsme motor, stáhli hlavní plachtu a opatrně zamířili k bočnímu vjezdu do přístavu. S malou lehkou Vegou si vlny zboku pohrávaly, takže trefit se do mezery ve vlnolamu byl docela adrenalin. Jakmile jsme však byli v prvním bazénu, po vlnách nebyly ani památky. Pluli jsme dál a doufali, že v marině bude místo. Dvě místa jsme nakonec našli, ale vichřice nám foukala přímo na bok. Manévr jsem musel nakonec jednou opakovat, ale po pár minutách jsme byli bezpečně uvázaní. Velké díky posádce. Upřímně jsem ještě náročnější přistání neměl. Ale vše dobře dopadlo. Po skoro šestihodinovém vypětí jsem vytáhl dobře schovanou lahev kapitánské whisky a připili jsme si na bezpečný příjezd. A musel jsem otevřeně přiznat, že vyplouvat do toho marastu nebyl nejmoudřejší nápad. Nutno ale říct, že jsem získal velkou důvěru v naší malou loď, která ani jednou nedala pocítit, že by se blížila kamkoli svým limitům.

Když jsme v 10 ráno vstávali, občasné obláčky na modré obloze upalovaly rychlostí blesku. Vítr se rozfoukal do vichřice a dle předpovědi se to nemělo 2 dny změnit. Do W7 jsem vyplouvat nechtěl, navíc jsme měli den rezervu. Rozhodli jsme se proto Bornholmu pořádně užít. A protože je Dánský, jak jinak, než na kole! =) Půjčili nám je v nedalekém kempu. Zelený Bornholm je nádherný. Zalesněný ostrov zkrášlují hrady a severské vesničky. Když jsme na kole projížděli po stezkách, připadali jsme si jako v Klánovickém lese. S tím rozdílem, že jakmile les skončí, stojíte na hraně útesu, pod vámi písčitá pláž a kam oko dohlédne širé moře.

Jeli jsme na návštěvu Ronne, kde jsme v rybárně nakoupili uzené speciality, které jsme pak po česku tláskali na hřišti v lese. Rozdělili jsme se, Keška jela kamsi na sever lovit fotky hradu při západu slunce a já pokračoval sám po pobřeží. Vzpomněl jsem si na maminku a letitou kempáckou písničku. Obrovské slunce zapadalo nad vlnami a přes jeho disk přelétalo hejno racků.

180-WP_20150902_18_58_38_Pro

One day soon, I’ll be with you

Motorovou loď, která kotvila vedle nás a ráno se neúspěšně pokusila dostat z přístavu, obývala posádka hipíků. Nevím, na čem jeli, ale evidentně je to hodně bavilo – a oni nás bavili taky =) Na starou kytaru hráli jednu vypalovačku za druhou.

3.9. dopoledne jsme vypluli směr Arnager na jihu Bornholmu. Předpověď počasí byla naprosto chaotická. Vichřice se náhle uklidnila a následovaly úseky, kdy panovalo skoro bezvětří, pak se rozfoukalo, začalo pršet a pak zase bezvětří. Po uplutí pouhých několika mil jsme se vyvázali v Ronne a čekali na vítr. Plán byl vyplout o půlnoci směr Polsko. Počasí vůbec neodpovídalo předpovědi, o půlnoci stále nefoukalo, hvězdnou oblohu náhle zahalily mraky a začalo pršet. Odjezd jsme odsunuli na druhou, déšť ustal, ale ve výsledku jsme vypluli ve 3 ráno. Vítr se každou půlhodinu točil, chvílemi úplně ustával, takže jsme střídavě pluli na motor a plné plachty. Po nádherném ránu na otevřeném moři se trošku rozfoukalo, ale pak to zase chcíplo. Vtipná plavba.

Uprostřed Baltu, nikde ani živáčka a hladina jako zrcadlo. Odpoledne se zvedl jihozápadní vítr – tedy přímo proti nám, nejprve 2, ale večeru sílil až ke 4. Střídali jsme šichty po dvou hodinách. Tugo upgradoval gumycukového autopilota a naše směny znamenaly opalování a čtení. Jakmile přišli na řadu Honza s Keškou, vždycky začalo pršet. Měl jsem trošku škodolibou radost. Dokud na mě zmoklý Honza od kormidla nezavolal – „ty vole Patriku, jde na nás tornádo!“ To mě trochu probudilo ze sna. Nejhorší je, že měl tak trochu pravdu! Několik mil po pravoboku z nízkého mraku zlověstně tančily čardáš dvě vodní smrště. Před tím jsem ji viděl jen jednou na Jadranu. Podle náměru jsme se však neměli střetnout.

Začalo se stmívat, my konečně uviděli v dálce světla Polského pobřeží, vítr přímo proti hubě sílil a občas sprchlo. Najednou se nad námi otevřela hvězdná obloha. V dálce se blýsklo. A pak na druhé straně znovu. Pluli jsme se pomocí motoru ostře proti větru, nad námi hvězdné nebe a všude kolem nás v dálce létaly blesky. Tomu říkám zakončení plavby! =)

V ústí řeky Dziwny jsme měli krátký rozhovor s celníkem a před půlnocí jsme již byli vyvázáni v místní marině, kde nám lana chytal můj táta. Dokonce nám i po zavíračce natočili pivo Bocman. Konečně. =)

Keška byla domluvená s kamarádem Tomem, které jsem tehdy ještě neznal, že na své lodi Phobos 27 – Drahá dorazí za námi. Byl jsem ale tak mrtvý, že jsem ani nezaregistroval, že uprostřed noci dorazili a člen posádky se nám ztratil slavit na vedlejší loď.

Hned ráno, zatímco posádka druhé lodi ještě spala, jsme zjistili, že most ve Wolinu otevírá jen jednou denně. Vyrazili jsme proto proti ostrému proudu řeky Dziwna. Foukal ostrý vítr přímo proti nám, většinu času pršelo a byla mlha, i když ke konci vysvitlo slunko. Kanál byl mizerně bojkovaný a mapy absolutně neodpovídaly. Když jsme se blížili po řece k Wolinu, náhle chcípnul motor. Ke břehům jsme měli asi 50 metrů a prudký vítr vyžadoval okamžitou akci. Nechal jsem vytáhnout kousek geny a otočil loď po větru a po proudu. Odkrytoval jsem motor, kontroloval palivo a konektory, ale nenašel jsem očividný problém. Zkusili jsme nastartovat a motor naskočil. Divné. Stáhli jsme plachtu a otočili to zpět proti proudu. Za 10 minut to samé. Motor chcípl. Vytáhnout kousek geny, vyvlát lodní šroub, otočit loď, po chvilce zkusit nastartovat – a nastartovalo! Co se to děje?! Začalo foukat ještě více a přímo proti větru a proudu jsme měli mizerný postup. Nechali jsme tedy kus plachty a loď to výrazně zrychlilo. Ale pak zase chcípnul ten motor! V tom Tugo zvolal – „v tý řece plave ňákej bordel!“. Všude v řece plavaly koláče hustých chomáčů řas. Ty se namotaly na šroub a chcíply motor. Po vyvlátí šroubu odtekly pryč a šlo nastartovat. Dáváme echo Tomášovi na Drahou a Tuga usazujeme na příď jako „řasovou“ hlídku. Po chvíli boje s řekou proplouváme pod dvěma vysokými mosty a vyvazujeme se u čekacího mola ve Wolinu. Most mají otevírat za hodinu. Hodina a půl uplynula a nic. Začali jsme zjišťovat co a jak, v přístavu za mostem říkali, že most už měl být zvedlý. Nakonec jsme zjistili, že tenhle víkend je první, kdy platí „zimní“ režim. Most otevřou až další den. Mezitím připlul i Tomáš s posádkou, takže jsme měli konečně možnost se seznámit. Tugo s Honzou museli jet domů, Keška se ještě zdrží do nedělního rána. Večer jsme zašli na Pizzu a Bosmany a noc jsme zakončili párty na Marii. Vešlo se nás tam 6. Byl jsem tak utahaný, že ani nevím, kdy se končilo – usnul jsem daleko dříve. Haldy lahví mě ale ráno napovídaly, že brzy to nebylo =)
(S Tomem a Drahou jsme tak plavbu zakončili a další rok 2016 ji s ním na Baltu opět zahájíme!:)

Ráno jsem Kešku vyprovodil na vlak a pak po otevření mostu připlul k blízké marině Wolin, mému zimovišti. Kotví se zde přídí k molu, záď uvázaná na bojku. Kolmo proti silnému proudu. Některé bojky proud stáhl pod hladinu. Našel jsem volné místo vedle krásné oceánské lodi, ale manévr jsem asi 3x opakoval, za Boha jsem v proudu a větru nebyl ve dvou schopný čapnout bojku na zádi a zároveň neztratit rychlost, aby mě proud nesnesl. Nakonec nám pomohl kapitán rčené lodi, který si od nás vzal příďové lano a dovolil nám vyvázat si záď k němu. Bez něho bych tam možná kroužil do dnes. Jmenuje se Janusz, jeho loď Kirke, a měl jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem ho potkal, neboť nám obrovsky pomohl při jeřábování lodi. Seznámili jsme se s novým vedením mariny Wolin – Edwardem a Darekem, spolu s dvěma velmi milými asistentkami. Postupně ji renovují, postavili úplně novou multifunkční budovu a na další rok plánují mola. Také jsme se seznámili s Lucií, vedoucí místního yacht klubu. Na další ráno jsme objednali jeřáb, nechali vyrobit kozu a začali připravovat loď. Ráno přijel obrovský 50t jeřáb. Pro nové zaměstnance mariny, stejně tak i pro mě, to bylo první jeřábování a troufám si tvrdit, že bez Januszovi pomoci by to možná nedopadlo dobře. Vyzvednutí Marie z vody tedy nakonec trvalo dlouho, ale hlavně bez poškození. Tímto obrovsky děkuji Januszovi za pomoc a přátelství. Do večera jsme zazimovali loď a v pondělí v noci se s taťkou vydali po téměř 4 týdnech domů. Už jsem se nemohl dočkat vlastní postele a naší kokřice Amy, která vžycky naše výlety těžce nese. S mořem jsem se však neloučil – v pátek jsem odjížděl na 2 týdny kapitánovat na Jadran.

Celý ten trochu šílený příběh s pořízením lodi a skoro 4 týdny na moři stály rozhodně za to! Zažili jsme spoustu dobrodružství, poznali nové země a přátele. Trošku i sami sebe. A navíc, příběh zdaleka nekončí. Na rok 2016 ponese Marie sny dále, až za Balt, na cípek oceánu a do teplých krajin.



English

“When everything seems bleak, Swedish herrings – you eat!” – Keška

“THUMP! THUMP! THUMP!!!” Three loud knocks thunder through the cabin. “I see no ticket!” It is 6AM and we slept for 2 hours. I shoot out into the cockpit. There is a policeman standing on the pier above us with his baton ready for another blow of our poor Marie. “I am sorry, we arrived in the night, I wanted to visit the harbourmaster first thing in the morning.”
“Parking machine, you’ve got 5 minutes!”

It is Sunday, August 30 and drowsily I find the parking machine. It is expensive at 450DKK, on the other hand, we are moored right in the historical heart of Copenhagen with its picturesque colourful houses. Let’s enjoy it. We go for a breakfast, coffee for 27DKK, it’s expensive here. The supermarket is cheaper than in Sweden though, so we fill a trolley and push it right to our boat.

I forgot to mention, that in Goteborg, Keška bought classic Swedish pickled herrings in three different tastes. The first one, in a mustard, was quite edible. The second, in dillweed marinade, I don’t need to eat again. The third jar, however, with herrings floating in red clove-cinnamon sauce, could bear a Hell’s special reserve label. Intensive repulsive smell is surpassed by disgusting taste which sticks for hours to the palate. Well, we put this delicacy into the fridge for later use as a welcome gift for new crew =) Needless to say, they worked.

We left the pier to see the Little Mermaid. There were scores of tourists packing on the shore, but we had an unobstructed view from the water – another advantage of a boat. We sailed on east through a field of wind turbnines to Malmö. The shoal between the two cities is rarely deeper than 2m. It was dead calm and the sea was like a mirror. In Laguna marina, we meet mooring piles for the first time. We ran out of cooking gas, but the kind marina employee gave us a ride to Shell gas station. We switched one bottle, for an exorbitant price of 350SEK for 2kg of gas! Madness! It would buy 10 times more at home.

In the afternoon we said goodbyes to my father who took the car, and continued under the Oresund bridge into a narrow dredged channel leading to Falsterbokanal.  The wind was E3 and Tugo and Honza quickly learned to sail to windward. There was a lifting bridge in our way, so we had to spend the night near it. We met a solo sailor from Poland. He spends whole summer cruising the Baltic. His boat is called Troska, which means “wreck” in Czech, but we didn’t tell him. It was nice and roomy.

On Wednesday, September 1, we got up early to make the first bridge opening at 0600. Finally, we sailed into the Baltic. We anchored behind a breakwater to have a breakfast and then set sail east around Ystad to a small harbor of Ales Stenar. On a cliff above the harbor, there is a genuine Swedish Stonehenge. I also met my father with the car – he was driving around the coast.

Our plan was to sail to Bornholm and then continue to Wolin in Poland, where we were supposed to arrive at the weekend.

FB_20160210_12_54_19_Saved_Picture

For the night, we had a crossing to Bornholm scheduled. Quite suddenly the forecast changed though and the evening brought ever strengthening W6-7 winds with strong wind warning for the night. It was forecast to intensify to gale force the following days. I decided to set sail for the night and make it to Bornholm before the gale prevents us from leaving Swedish coast. After a hearty dinner we sailed into a starry, windy night. I was surprised how quickly the sea changed. On a run of some 100M from Denmark, the wind summoned some pretty intimidating waves. Our small sloop had them on her quarter and when I occasionally looked back from the helm, the waves were towering high above us. When a wave caught up with us, it ran under the boat and we hardly noticed it. Then another. It was blowing W7, we were on a dead run into a TSS with deeply reefed sails. The part of genoa still flying was limping in the shadow of the main, so we furled it in. We were steering the boat right before the gybe point, but the deck was rocking so much that I didn’t dare send someone from the cockpit to rig a preventer. Next time, I’ll have it prepared beforehand. Truth be told, the voyage was far from comfortable.

The wind strengthened even more at 3AM as we were closing in on a small harbor of Hasle. High waves were thunderously ramming against the breakwater and the wind was bellowing in the rigging. We got our trusty little Volvo started, took down the main and cautiously headed for the side gate in the breakwater. The waves were playing beam-on with the light Vega and it was a heart-stopping moment when we zoomed into the gap in the stony harbor wall. Suddenly, the waves were gone. We motored further into the harbor, hoping that there would be a place in the marina for us. We found two after all, but the near gale had us on our beam. I had to repeat the mooring manoeuver twice before we finally tied the lines safely. Huge thanks to the crew!:) Honestly, this was my most challenging mooring so far. But everything went safely and after a 6 hour ordeal I pulled a well-hidden bottle of Skipper’s whisky and we drank to a safe arrival. I had to openly acknowledge that it wasn’t the wisest idea to sail into that weather. I have to add that it infused me with a great confidence in our little boat, which assured us over and over again that we were nowhere near her limits.

When we got up at 10AM, occasional clouds were speeding across the blue sky. The wind was near gale force and would stay that way for 2 days. I didn’t want to sail into the high waves and moreover, we had a time reserve. We decided to enjoy Bornholm. And as it is Danish, there was no other way than by bike! =) We rented them in a nearby camp. Lush green Bornholm is a gem. The forested island is adorned with castles and scandinavian villages. When we were riding on narrow paths, we felt like in Klánovice forest. The only difference was that the forest suddenly ended on an edge of a cliff with a sandy beach underneath and as far as the eye can see – deep, wide, and wild sea.

We visited Ronne, bought some fresh specialties in the local fish house and had a picnic in a forest playground. We parted ways, Keška rode north to shoot a sunset photo of a castle and I continued alone along the cost. I remembered my mother and an ancient camp song. The enormous disc of our Sun was setting above the waves and a flock of seagulls passing across it seemed almost surreal.

180-WP_20150902_18_58_38_Pro

One day soon, I’ll be with you

A motor boat that moored next to us and tried to leave into the waves in the morning unsuccessfully was crewed by a bunch of hippies. They were entertaining us with one hit after another on their guitar.

On September 3 we set sail towards Arnager on the south of Bornholm. The forecast was chaotic to say the least. The strong wind suddenly stopped and there were times of no wind at all. Then it started blowing again, rain came and then calm again. After just a few miles we moored in Ronne and waited for a wind to come. We planned to leave for Poland in the night. The weather did not reflect the forecast at all. Midnight came with no wind. The starry night was suddenly swept with clouds and rain and it wasn’t until 3AM that we set sail. Light wind was blowing intermittently and we motorsailed mostly. After a stunning sunrise on the open sea the wind blew for a while and then stopped. Funny.

Middle of the Baltic, no one around and a sea of mirror. In the afternoon a SW wind  – straight against us – started blowing. Force 2 in the beginning, 4 in the evening. We changed shifts every 2 hours. Tugo upgraded the $1 autopilot and our shifts were always filled with reading and sunbathing. As soon as Honza and Keška took over, it always started raining, much to my mischievous glee. Until Honza, drenched, called upon me: “Patrik, dude, there is a tornado coming our way!” That woke me up from dreaming. The worst part was that he was right. A few miles away to starboard, underneath a low cloud, two waterspouts were dancing their ominous czardas. I saw it only once before in the Adriatic. Compass bearings checked that we were not to meet. Luckily.

As night was falling, we finally saw lights of Polish coast in the distance. The wind blowing straight against us was building up and sometimes brought a rain shower. Suddenly a circle of clear starry skies opened above us. There was a lightning in the distance. And another one on the other side. We motorsailed against the wind with stars above us and lightning bolts around us in the distance. What a finish to our trip! =)

We had a short customs procedure in the Dziwna estuary and shortly before the midnight we safely handed mooring lines to my father in a local marina. They even drafted us a local beer, Bocman, in a “closed” pub.

Keška arranged that her friend Tomáš, whom I didn’t know back then, would sail his Phobos 27 – Drahá to Dziwnov to meet us. I was so tired that I didn’t even notice that one crewmember disappeared in the middle of the night to greet them.

In the morning, while the crew of Drahá was still sleeping, we set sail in order to make the sole opening time of Wolin bridge. Both the strong current of Dziwna and the stark wind was against us. Count in fog, rain and very inaccurate buoyage and you get a fun ride. As we closed in on Wolin, our engine suddenly stopped. River banks were 50 meters away and strong wind demanded immediate action. We drew a bit of the genoa and steered the boat on a run. I checked the fuel and electrics, but couldn’t find a problem. We tried to start the engine and it sprung to life. Weird. We turned around and sailed for 10 minutes. Than the engine died again. Same procedure again. Engine started. The wind and current had our almost stopped in our tracks, so we had to motorsail in the river. The engine died again. Then suddenly Tugo cried out – there is stuff in the river! There were long swathes of thick weed flowing in the water.  The weed wrapped around the propeller and stalled the engine. When we feathered the prop, the weed detached and engine could be started again. We warn Tomáš on Drahá and put Tugo on bow to watch out for weed. Ironic, in his case =)

The long battle with the river was nearing its end as we sailed under two high bridges and moored at a waiting pier of the third bridge. It was supposed to open in an hour. Almost two passed and nothing was happening. There were other boats waiting, we asked around and everyone said that it should have opened already. In the end we found out that this was the first weekend of the “winter” regime. The bridge was to open the next day. Meanwhile, Tomáš and his crew arrived, so we finally had the chance to meet. Tugo and Honza headed for home and Keška was to leave on Sunday morning. In the evening we went for a few Bosman beers and a huge pizza and finished the night with a party onboard Marie. 6 of us squeezed inside. I was so tired that I don’t remember when the party ended – I fell asleep much sooner. Heaps of beer bottles lying around in the morning assured me that it must have been a long night. Thus, we ended our voyage with Tomáš and his Drahá and next year, we shall begin the season with him again!

In the morning, I walked Keška to the train station and then, when the bridge finally opened, sail to the nearby Wolin marina, my wintering port. The mooring here is bow-to pier, stern to a buoy. In the strong cross current, some buoys were drawn underwater.

I found an empty space next to a beautiful ocean cruiser, but I had to repeat the maneuver  3 times. In the cross current and wind and with 1 crew, I was unable to catch the buoy at the stern and keep my way at the same time so that the current wouldn’t carry me down. Fortunatelly, the skipper of the cruiser helped us by taking our bow line and letting us moor alongside him. Without him, we might still be circling that buoy today. His name is Janusz, his boat Kirke and I was very fortunate to have met him, because he helped us tremendously with hauling out. We met new marina management – Edward and Darek and their kind assistants. They are gradually rebuilding the marina, there is already a beautiful new harbor multifunctional building and upcoming year, the pier should be rebuilt. We also met Lucie, local yacht club leader. We arranged a crane for the next morning, had a cradle built, and prepared the boat. In the morning, an enormous 50t crane came. For the new marina staff, and for me obviously, it was the first hauling out. I daresay that without Janusz’ help and expertise, it might not have ended so well. Lifting Marie from water took quite long, but more importantly it was safe. Here I want to thank Janusz for his help and friendship. By evening we were done wintering the boat and headed home after some 4 weeks away. I couldn’t wait for my own bed and our cocker spaniel lady Amy, who doesn’t look fondly at our absences. I didn’t say goodbye to the sea just yet – on Friday I was to leave for Croatia to skipper 2 holiday sails.

All that slightly mad story of buying the boat and spending almost 4 weeks on sea were absolutely worth it! We lived much adventure, met new friends and got to know our blue marble a tiny bit more. And, perhaps, got to know ourselves a little in the process as well.

Besides, the story is far from over yet. In 2016, Marie will carry dreams further, beyond the Baltic, through an edge of the shining ocean and on to the warmer seas.

Goteborg – Kodaň, etapa II | Goteborg – Copenhagen, leg II

English

“Moře skla…běsnící bouře pominula, odkrýváš svou tvář tolika rozličnými způsoby.” -DC Talk

Lucie nám teda přivezla počaší. Po klidné noci těsně před Goteborgem, kdy jsme vyvázáni pod útesem ostrova Rivö přečkali noční vichřici, jsme se deštivým ránem vydali proti proudu řeky do centra Goteborgu. Několik hodin žádné velké zábavy. Vprostřed cesty jsme ale opět potkali naši starou dobrou známou, Sailing for Jesus, která má v Goteborgu domovský přistav. Před polednem úterý 25.8. jsme Marii vyvázali v centru města, v krásné malé marině Lilla Bommen. S 310SEK za den patří k nejdražším co jsme navštívili, hned po Kodani, ale stojí za to. Měsíc před tím byla úplně plná, ale v půlce srpna byla většina míst neobsazená.

Lucii (Keška) jsme vyzvedli na blízkém autobusovém nádraží. Potkal jsem tu dokonce svou starou známou paní snědší barvy pleti, se kterou jsem měl o měsíc dříve vtipnou příhodu. Čekal jsem totiž na autobus a kolem obcházela podsaditější paní a žebrala o peníze. Neměl jsem úplně rozdávací tendence, tak jsem česky odvětil, že švédské nemám. “Nevadí, dej český!” zněla pohotová odpověď. =)) Dobře ona! 🙂
Po náležitém přivítání jsme Lucii ubytovali v prezidentském apartmá (letiště, vlastní koupelna, ručníčky, mejdlíčko, šampíčko – klasika, znáte to). Keška se právě vrátila z české 24m brigy La Grace, takže přesedlání na 8,5m Marii muselo být vtipným zážitkem. Naše malá Vega si, k nelibě kapitána, vysloužila přezdívku “Prďolka”. Dostala však i ocenění za krásu a roztomilost. Věřil jsem, že přesvědčí i plavebními vlastnostmi.

Během dne přišla milá návštěva – Viktor, původní majitel se přišel rozloučit. (Věřím, že se ještě setkáme.) Dal nám také tipy na prohlídku města. Odpoledne jsme šli s Lucií nakoupit, jak nějaké náhradní díly do “nedaleké” Biltemy, tak jídlo. No, byl to můj první nákup ve Švédsku. Docela se mi protočily panenky, protože sehnat i jen chleba pod stovku se jevilo nemožné. Do toho jsme zmokli, paráda 🙂 Večer jsme šli na prohlídku města. Goteborg je krásný, říká se, že to je centrum současné Švédské kultury. Za návštěvu zvláště stojí staré molo, které slouží jako námořní muzeum. Večer jsme ještě oslavili Lucie příjezd a když jsem se, trošku bujarý, jak převazovat springy v očekávání nočního větru, skoro mi uplavala loď. To jsem ale debil. Ale tuhle trapnou historku rozepisovat nebudu 0=)

Mapa_Etapa2

Náš plán na další týden je doplout do 150nM vzdálené Kodaně a cestou navštívit Dánský ostrov Laeso v Kattegatu. Ve středu jsme tedy vyrazili propluli kolem pevnosti strážící přístup do Goteborgu a zamířili jihozápadním kurzem na Laeso. Pršelo a jižní vítr stále sílil až na 6Bft. Jakmile jsme se dostali na otevřené moře, zpomalily vysoké vlny naši plavbu ostře proti větru na pouhé 2 uzle. Po hodině boje jsme se rozhodli, že 45nM vzdálené Laeso necháme plavat a zamířili jsme na jihovýchod do vod krytých Švédskými ostrůvky. Vytipovali jsme si krytou zátoku a rozhodli se tam počkat na lepší počasí. K našemu štěstí byla v zátoce kotevní bóje, která se nám v sílícím větru opravdu hodila. Povídali jsme, jedli, četli, plánovali a spali. Přes noc se vítr opět rozfoukal do vichřice a hvízdal v takeláži svou tesknou píseň.

Když se k ránu vítr ztišil opět na S6, rozhodli jsme se kotviště u ostrova Vinbärsh opustit a zkusit se posunout na jih. Noční silný vítr ale vlny ještě zvýšil a křižování přímo proti větru bylo krajně nepohodlné. Po několika hodinách boje a mizivém postupu jsme se rozhodli zakotvit v nedaleké kryté zátoce u ostrůvku Räh:r. (co to je za jméno?!). Když chvíli po zakotvení příšla bouřka, byli jsme opravdu rádi za bezpečný úkryt. Po bouřce obloha rozpoutala neuvěřitelnou hru barev, kdy třetina obzoru zářila jako zlato, třetina byla ocelově modrá a na západ se rozprostírala černočerná tma. Nad tím vším se klenula majestátní duha. Vzpomněl jsem si, co duha znamená. Jak se asi musel cítit Noe?

086-WP_20150827_20_11_44_Pro

“I see the moon. A million stars are out tonight, gentle reminders of the way You are. A sea of glass. The raging storm has come to pass. You show Your face in an array of ways.” – DC Talk, Into Jesus

Aby mi nikdo nemohl říct, že jsem čuně, skočil jsem po dešti do vody. Osvěžující, ale časté mytí krátí žití, že.

Předpověď počasí hlásila stočení větru k západu, rozhodli jsme se proto vyrazit v pátek před úsvitem, abychom dohnali 2 dny na kotvě. Vlny sice ještě nějaké byly, ale na předobočák až bočák si Vega libovala s jedním refem ve WSW5-6 a upalovala stabilně kolem 7 uzlů, chvílemi i více. Náš cíl: 70nM vzdálené luxusní městečko Torekov poblíž ostrovní rezervace Hallands Väderrö. Během plavby jsme zjistili, že ve studánce přibývá voda. Problém jsme vystupovali k nezávislému topení – průchodka výfuku je poměrně nízko nad čarou ponoru a vysoké vlny na záď do něho šplouchají. Řešení: špunt ze šampaňského. Bilge pumpa ale bohužel funguje až při výrazně vyšší hladině studánky (ve studánce je naftová nádrž a voda, která je kolem ní je dostupná jen hadičkou), takže jsem strávil mládí s 100ml injekční stříkačkou a půlmetrem hadičky. Nadával jsem si, že jsem nevzal větší, protože jsem vyházel snad 30 kýblů vody. V podpalubí mi z toho bylo slušně blivno.

VIDEO

Perfektní jachting a pořádnou porci mil jsme zvládli za méně než 11 hodin. Vítr chvílemi slábnul, ke konci nám přinesl i přeháňku. Po páté hodině odpolední jsme již byli vyvázáni v bezpečí krásného a dobře vybaveného přístavu Torekov.
V přístavu jsme si vyprali, prohlédli milionářské městečko a Keška nás neprozřetelně pozvala na pivo. Za tři kila nejdražší v životě. Keška se vydává na fotolov, já zatím pro změnu se šnorchlem opravuji záchod a injekční stříkačkou vybírám studánku. Zářný život kapitána.

V sobotu ráno nás čekalo 60nM do Kodaně. Foukalo nám přímo proti čumáku SW3. Vykřižovali jsme k mysu Kullagard, protnuli TSS (“lodní dálnice”) a chcípnul vítr. Od Helsingborgu až do Kodaně jsme pluli na motor. Povečeřeli jsme 3 roky prošlé sardinky v tomatě (vynikající archivní kousek). Napsali jsme klukům, že budeme mít zpoždění, ale čas jsme museli několikrát upravit. Padla klidná, ale nekonečná noc. V dálce blikala změť bójek, které se sice zdály na dosah, ale jakoby se zoufale vzdalovali. Až po půlnoci jsme dorazili k bójkovanému kanálu do centra Kodaně. Osvětlění nic moc a mnoho bójek nesedělo vůči mapě. Plavba noční Kodaní byla ale romantikou svého druhu. Ztemnělé břehy kanálu pomalu vystřídalo osvětlění a povyk z barů. Je sobota v noci a Dánové pijou. Děsivé je, že v tomhle vodním městečku je loď běžným způsobem dopravy. V centru se proto proti vám občas vyřítí neosvětlěný kajak s řádně naloženým Dánem. Nevěřicně jsme sledovali, jak se z jedné hospody vypotácela skupinka pařmenů, skočili do motorového člunu a beze světel zařadili plný knedlík. Podle pilota jsme měli vyhlédlý přístav v centru. Leč během posledních let v daném kanále vyrostl zvedací most, v noci bez obsluhy. Takže jsme se v úzkém kanále otáčeli a mířili do blízkého Nyhavenu, v samém srdci Kodaně. Luxusní místečko. Vyvázali jsme se u vysoké zdi, potkali jsme kluky a padli na kutě. Bylo dlouho po půlnoci a s obavami jsem sledoval opilého Dána, který se po mole motal směrem k naší lodi. Jestli nás pobleje, tak se neznám. 🙂

Náš zasloužený spánek však neměl mít dlouhého trvání…


English


“Sea of glass…a raging storm has come to pass, you show your face in an array of ways.” – DC Talk

Lucie brought us some weather. After the calm anchorage in a gale night in front of Goteborg under the Rivö cliff, we motored upstream into rainy Goteborg morning. Not much fun, for several hours. In the middle of the river we bumped into our good old “friend” – Sailing for Jesus – which hails Goteborg as its homeport. It was Tuesday August 25 and we moored Marie in the city centre, Lilla Bommen marina, just before noon. With 310SEK a night, it was second only to Copenhagen in terms of price. Worth it though. I month before it had been packed full, but in the middle of August, there was a better part of it free.

We picked up Lucie (Keška) on a bus station nearby. I even met an old “acquaintance” of mine – a lady that had been asking for money a month before. I wasn’t in a mood back then, so I replied in Czech that I didn’t have Swedish money. She replied “You can give me Czech crowns, don’t worry” in fluent Czech. =D Nicely done!

We accommodated Lucie in the presidential suite (double bed, private bathroom, towels, soap, champagne – the usual set). Keška just returned from La Grace, a 24m Czech brig, so changing to 8.5m Marie must have been a funny experience. Our small Vega soon earned a nickname “Prďolka”, much to the captain’s disapproval. On the other hand, it was praised for its beauty and cuteness. I was positive that she would earn her praise for her seaworthiness in due time.

We had a pleasant visit from Viktor, the original owner. I believe we will meet again. He shared some tips for visiting the city. In the afternoon, we went shopping for some spares and food with Lucie. The food prices are craaazy. Bread is about 5 times more than what it costs at home. Moreover, we got soaked on our way back. Perfect =)
In the evening, we visited the city. Goteborg is beautiful, they say it is the cradle of Sweden’s culture. The old pier is well worth the visit, with dozens of ships serving as a maritime museum. In the night, we celebrated Lucie’s arrival and when I, a bit tipsy, retied the spring lines for the night, I watched the boat almost sail away. What an idiot, I am. =)